Rozhovor s Dagmar Peckovou

Maria Callas byla neuvěřitelkou postavou hudebních dějin. Zcela jistě největší pěvkyní 20. století. A nejenom kvůli kvůli neomezeným hlasovým, technickým a výrazovým schopnostem, které do puntíku ovládala. Její Norma, Traviata, Médea, Tosca a řada dalších postav, které ztvárňovala jsou dodnes nepřekonané. Každá nová operní generace pěvkyň po celém světě zbožně poslouchá její dokonalé nahrávky a snaží se jít cestou podobnou. Ale všichni dobře víme, že je vždy jen jedna osobnost, která se nedá napodobit. Byla a bude jen jedna Callas, stejně jako byla a bude jedna Destinnová. A zaplať pánbůh za to. Emocionální základ každého umělce je jiný a je svůj. Její výjimečnost a nesmrtelnost byla ovšem brutálně vykoupená nešťastným osobním životem, který se ve finále podepsal i na jejím hlase.

Hra Terrence McNallyho se mi dostala do rukou, když jsem se začala loučit s velkým operním světem. Příští rok oslavím šedesátku a čtyřicet sezón na jevišti, z toho skoro 30 sezón jsem strávila na jevištích a koncertních pódiích po téméř celé zeměkouli. Samozřejmě, když pěvec pracuje celou svou kariéru s hudebním nástrojem, který je součástí jeho tělesné schránky, tak v určitém věku zjistí, že už nemůže zpívat role, ve kterých triumfoval před 20 lety a role, které by ho mohly v tomto věku čekat, jsou nezajímavé a nenaplňují podstatu umění, pro které je umělec schopen udělat a obětovat hodně. Mnozí pěvci rezignují, mnozí pláčí do polštáře a viní ze svého neúspěchu celý svět, jiní se vydávají nevyšlapanou cestou. O poslední možnost se snažím já. Samozřejmě, že jakékoli přirovnání mě a Callas v prvním plánu je nemožné. Callas je uhrančivá síla! Jak už píšu nahoře – není a nebude druhá. Ale o to jsem se ani nikdy nesnažila. Možná jen ta úpornost a svéhlavost způsobu, jakým jsme obě šly za svým cílem, schopny obětovat veškeré pohodlí i „normální“ způsob života. Možná také ne vždy úplně ideální volba partnerů. Ale pokud mám hodnotit postavu Marie Callas v této divadelní hře, tak myslím, že se nacházím v každé větě, replice i jevištní situaci. Vím jak se tvoří tón, fráze, jak se zpívané roli vdechuje život. Vím, jak se postupuje při „mistrovských lekcích“, protože jsem již několik podobných kurzů sama vedla. A vím, co vše se může přihodit při předávání zkušeností mladým adeptům. Prostě vím přesně, co chci vyjádřit. V tom se s Callaskou jako divadelní postavou shodnu na 100%.

Jo! Jednoduché to není zcela jistě. Pokud je člověk zvyklý, že ho celý život při výkonu vede hudba, která udává tempo i pauzy, tak mluvený text ho nechá na holičkách. A když se zapomene text v písni, nebo operní arii, tak si vypomůžeme nedefinovatelnými vokály a téměř nikdo si toho nevšimne. Když se to stane v mluveném slově, tak je to samozřejmě průšvih. Takže od loňského prosince bifluju, co se do mě vejde a musím doufat, že toho ve finále zbyde co nejvíc.

V úplném závěru říká Maria: „… Už mi nezáleží na tom, jestli budu ještě zpívat. Koneckonců, všechno je stejně nahrané…“ a z toho mrazí. To je ta definitiva, kterou si i já bolestně uvědomuji a vyslovím ji jménem jiné postavy, ale pro mě platí úplně stejně. A pro mnohé jiné taky. Akorát mají pocit, že když o tom nebudou mluvit, že to nikdo nepozná. Pozná a o to je to horší. Já mám díky této hře šanci projít svou osobní katarzí. A za to děkuji bohu.

Uvědomuji si, že můj život se skládá ze spousty šťastných náhod. Vždy mně osud v poslední chvíli přistrčí do cesty člověka, který mě výrazně posune dál. To se stalo i s Petrem. A jsem tomu nevýslovně ráda. Už jen tím, že mně svěřil tuto „kládu“, jak se v divadelní hantýrce takovýmto rolím říká. Ale důvěra je zavazující. Pilně se učím, poslouchám na slovo a pokorně jsem za tři měsíce společné práce zřejmě absolvovala DAMU. Piplá se s každým slovem, každým výrazem i významem. Asi by to měl s „normální“ herečkou jednodušší, ale každý rosteme s novými výzvami, že?  Patří mu za to můj velký obdiv a dík.

Je to asi ostuda, že jsem vaše divadlo poznala až před 2 lety. Od té doby jsem tu viděla několik premiér. Vždy skvělé výkony všech aktérů. Je to nádherná budova se skvostnou akustikou. Město musí být hrdé!

Vzhledem ke koronavirové krizi jsme museli festival z léta posunout na první týden v listopadu a vzhledem k omezenému cestování jsme změnili i program. Podnikneme cestu kolem světa. Ale ne za 80 dní, jak píše Verne, ale za 8 dní, doba, kterou bude trvat náš festival. Vyvezeme posluchače prostřednictvím hudby, výtvarného umění, filmu i činohry do celého světa. Hudba nezná hranic. Celý neuskutečněný letní festival z letošního roku s názvem Fenomén Callas se přesouvá na rok 2021. Více na www.zpfestival.cz

Chodím pravidelně běhat, ráda navštívím činoherní představení, dobrý film. Ráda si přečtu dobrou knihu. Vymýšlím a organizuji festival. Trávím volný čas s rodinou v německém Freiburgu. Ráda vařím pokrmy z celého světa. Ráda se obklopuji přáteli a dobrými lidmi, ale také jsem velmi ráda sama.